Rychlý, intenzivní a bez záruky – tak se dá v krátkosti popsat „zájezd“ DIVADLA (bez záruky) PRAHA (ĎBZ) na festival Jadran 2008 do Chorvatska. Datoval se 23. – 25. května.
Když jsme v březnu dostali nabídku jet hrát Titanic Orchestra do Chorvatska, považoval jsem to nejdřív za docela dobrý vtip. Český soubor pojede do Chorvatska hrát v češtině hru bulharského autora, která je poměrně výrazně postavena na slově? O smysluplnosti takového počínání jsem měl své pochybnosti. Obrousil je až argument, že nás už několikrát viděli cizinci a vždycky si představení pochvalovali a říkali, že vůbec nevadilo, že textu nerozuměli. No budiž, uvidíme, třeba je to pravda, řekl jsem si a začal s přípravami na druhý zahraniční zájezd v historii DIVADLA (bez záruky) PRAHA. Ten první se uskutečnil v roce 1997, kdy jsme vycestovali na lotyšský festival Spéleskrieks. Je fakt, že jsme tam tehdy hráli pohybové představení Příběh, ve kterém nepadlo ani slovo.
Jadran 2008 probíhá v malém městečku Kastav, které na mapě najdete v blízkosti známého letoviska Rijeka. Vyměnili jsme si několik zdvořilých e-mailů s Draženem Jelavičem z Hrvatsiho sabora kulture v Záhřebu, poslali jsme do Chorvatska DVD se záznamem představení, vyplněnou přihlášku a pár slov o našem souboru a představení. Věděli jsme, že to bude rychlá víkendová cesta – v pátek večer ještě jeden z členů souboru účinkoval v představení jiného souboru a v pondělí ráno už jsme zase skoro všichni museli být v práci. V tomto smyslu jsme také v přihlášce žádali o přidělení hracího termínu ideálně na sobotní večer.
„All the time ĎBZ keeps honouring its name: its guarantee si limited and you never know what surprise it is gonna bring in, what time is it going to come or if it is really going to leave after the show,“ neodpustil jsem si malý vtípek ve slovu o souboru. V překladu: „ĎBZ dělá čest svému jménu: je bez záruky, nikdy nevíte, čím vás překvapí, kdy přijede, nebo jestli po představení opravdu odjede.“ To jsem ještě netušil, jak moc se tahle věta může přiblížit skutečnosti.
Základním předpokladem zájezdu do Chorvatska je, že se tam máte jak dostat. Poštěstilo se nám zapůjčit jen za cenu pohonných hmot dodávku, do které se vejdou tři lidé, scéna a všechny rekvizity (tisíceré díky, Honzo Julínku, nikdy ti to nezapomeneme!). Zbytek souboru se měl na cestu vydat osobním autem, které nám bylo též zcela nezištně zapůjčeno. Na světě přece jen ještě jsou dobří lidé.
Datum festivalu se přiblížilo a my stále netušili, kdy budeme hrát. Program přehlídky nám po urgenci dorazil až týden před předpokládaným odjezdem. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se v něm dočetli, že hrajeme – v neděli večer. Plán cesty se tím dost zkomplikoval. Věděli jsme, že sice získáváme dostatek času na cestu do Chorvatska, ale také že nás v neděli ihned po představení čeká nonstop noční jízda zpátky do Česka. A to jsme si ještě bláhově mysleli, že trasu Praha – Kastav zvládneme bratru tak za osm, devět hodin.
Sobota 24. května, 9:00, Praha Karlín. To byl čas a místo domluveného odjezdu. Nakonec jsme vyrazili až těsně před desátou. Cestu nemá cenu popisovat příliš podrobně, stačí říct, že nejhůř a nejdéle trvalo projet Českem, ale jakmile jsme přejeli hranice, jelo se jako po másle. Nálada na palubách obou vozidel byla dobrá, poměrně často jsme stavěli, fotili se a platili mýtné nebo poplatky za průjezd tunely. Do Kastavu jsme – po mírném bloudění těsně před cílem – dorazili už za tmy, kolem desáté večer. Cesta nám trvala přibližně dvanáct hodin, tedy skoro o tři déle, než jsme předpokládali. Překonali jsme i poslední nástrahu, když jsme v Kastavu nemohli najít divadlo. Zastavili jsme tedy u jakési restaurace, od které právě odjížděly autobusy s davy lidí, a šli se zeptat na cestu. Hned první člověk, na kterého jsme narazili, byl jedním z organizátorů festivalu. A restaurační budova byla k našemu překvapení oním divadlem.
Následovalo parkování, seznamování a pozvání na večeři. Jídlo nás málem připravilo o Petra, kterému zaskočilo tak, že jsme mysleli, že budeme v setmělém Kastavu hledat pohotovost. Naštěstí se mu podařilo sousto vykašlat a zájezd byl zachráněn. Kolem půlnoci jsme dorazili na hotel Icici v nedalekém městě Icici. Pohled na poklidné moře z balkonu hotelu nás, suchozemské Čechy, uvedl do mírné euforie, ze které nás vyvedl Zdeněk, který byl u moře poprvé: „Takový Mácháč,“ pronesl mírně zklamaně.
V neděli jsme šli ten Mácháč prozkoumat trochu blíže. Účastnit se dopolední diskuse o představení, které jsme neviděli (podle programu hrál v sobotu večer chorvatský soubor Teatar Fedra hru Šejtanski krug), nám nepřišlo příliš smysluplné. Shodli jsme se na tom i s hosteskou, která nás měla na starosti. Na festivalu kromě nás hrál ještě jeden zahraniční soubor – v pondělí večer Slovinci, kteří měli na programu Monty Pythonovskou variaci Král Artuš a Svatý grál. Podle názvu to mohl být zajímavý zážitek, tak snad někdy příště. V pondělí měl v Kastavu hrát také krajanský soubor Dramska grupa Češke Besede s představením Vlastimila Pešky Slovácko sa súdí na motivy známých Galuškových povídek. Ani toto představení nám nebylo souzeno spatřit.
A jak jsme v Chorvatsku hráli my? Večer jsme se dostavili do divadla a jali se připravovat scénu. Zdejší sál si představte jako maloměstský dům kultury s víceúčelovým prostorem pro pořádání všech možných akcí – zasedáním zastupitelstva počínaje, plesy, koncerty, divadelními představeními a projekcemi filmů konče. Svícení je možné pouze zepředu a z výšky balkonu, zvuk obstarávají dvě reprobedny umístěné na stojanech před jevištěm. Technici jsou vesměs mladí a velmi ochotní, bez ptaní pomáhají s nošením kulis a na požádání šplhají po zdech a balkonových zábradlích jako kamzíci. Do sálu se vejde odhadem tak stovka lidí.
Na nás jich přišlo asi čtyřicet a nutno uznat, že byli velmi stateční. Na to, že v Titanic Orchestra museli rozumět tak každé desáté větě, čemuž odpovídaly i jejich slabší reakce na osvědčených vtipných místech, vykazovali nebývalou míru soustředění a snahy porozumět tomu, co se před nimi odehrává. Možná je trochu zmátlo, že jsme byli v programu uvedeni s podtitulem „suvremena drama“, což si ryze laicky překládám jako „současné drama“. Nicméně – ryze divadelních, na slově nezávislých situací se evidentně chytali a obdobně se zasmáli i některým situačním gagům. Pro nás to rozhodně byla zajímavá zkušenost. Když hrajete pro cizince, kteří jsou při sledování představení odkázáni na vnímání jednání a situací, odkrývají se některé slabiny inscenace, které normálně překrývá text.
Jak rádi bychom v Kastavu zůstali a vyslechli si reakce diváků na naše představení. Ale čas nás hnal do aut a zpátky na dálnice. Určité zpětné vazby se nám dostalo pouze při náhodném setkání s několika diváky na pánských toaletách. Prý se jim představení moc líbilo a bylo velmi profesionální. Ruku jsme si na to vzhledem k místu, kde se hovor odehrával, nepodali, ale potěšili nás.
Zpáteční cesta byla dlouhá, únavná a bez povzbuzujících drinků, zastávek na kafe u benzinových pump a našich nezdolných řidičů (díky Máco, Jaruško i Pavle) by rozhodně neproběhla tak hladce. Stejně jako na cestě do Chorvatska, i na té zpáteční provoz nejvíce vázl až po vstupu na českou půdu. Do Prahy jsme dorazili více než 48 hodin po odjezdu a rozprchli se do svých civilních zaměstnání. Tak snad jsme Česku neudělali v Chorvatsku ostudu. Ale – bez záruky 
(text vyšel v časopise Amatérská scéna 5/2008)
